na Blog.cz

Né, opravdu :D Po dlouhý době sem otevřela knížku, kterou mi pár lidí doporučilo... A hle, čtu třetí díl a pořád je o co stát ;)

Sice je to upířina, což většinu lidí odradí, a fakt, že se někdo chystá natočit fim odrazuje i mě xD Ale přiznejte, původní Twilight nezprzněný filmem byl boží... Stejně tak Škola noci má něco do sebe. Společné dílo matky a dcery rozdělené myslím že do 17ti dílů, z toho 8 je jich už přeložených do češtiny, pomalu ale jistě dobývá svět a pulty knihkupectví.

http://knihy.abz.cz/prodej/oznacena :) Počtěte si ^^

Originalita je slovo, které mě doprovází každý den. Pohybuji se mezi lidmi, pro které je to denní (ranní? :D) chleba. Vstát, otevřít skříň, vytáhnout toho co nejvíc... a splácat dohromady něco "originálního". I když kupujeme věci na stejných místech, od stejných značek, nebo ve stejném stylu, nikdy se nestane, že bychom přišli stejně oblečení. A to je to, co dělá z normality originalitu ;)

Moje generace by si měla uvědomit, že být originální znamená udělat z něčeho něco pomocí fantazie. Originalita není otevřít stránky e-shopu a koupit to, v čem denně potkáte desítky a desítky jiných... To je, prosím pěkně, nedostatek individuality ;)

S pocity, které se vzájemně vylučují, ale zároveň se bez sebe neodejdou, s pocity, které hřejí i mrazí, s pocity uspokojení, a současně s výčitkami se člověk ve svých vzpomínkách vrací do minulosti, aby našel odpovědi na otázky, které už dávno zapadly prachem... Ač to o sobě spousta lidí tvrdí, a až do poslední chvíle se s kamennou tváří brání vzpomínkám, nikdo z nás není "splachovací". Vzpomínky, pocity, bolest, smutek, ale i radost a štěstí v nás zůstávají. V někom plavou jako ledové kry, narážejí do sebe, bouří se… Tají, nebo se potápí. V někom jsou naopak pohřbeny tak hluboko, že jen zásah do správného místa je může probudit. Možná si tímto článkem jen dokazuji, že nejsem úplně bezcitná… A možná to jen potřebuji někomu říct.

Jsem člověk, který se k minulosti vracívá velice často. Nevyhledávám mezi těmi ledovými krami hezké vzpomínky, ale ty špatné a bolestivé. Vzpomínky na Modrookého, vzpomínky na tátu, vzpomínky na dědu... Když děda v pátek 3. února okolo páté hodiny večer naposledy zavřel oči, aby skončil to trápení ve svém až příliš krátkém životě, a aby konečně začal skutečně žít, zhroutil se mi svět, ale neukápla ani slza. Opravdu ne. Milovala jsem ho jako tátu, kterého jsem neměla. Byl pro mě nejlepším přítelem, vzorem, dědou i tátou zároveň, a přesto jsem cítila jen bolest a vztek. Žádné slzy. Bylo mi ze sebe na nic. Ale teď to budou tři měsíce, a vše se ve mně probouzí, rány se otvírají a všechny slzy, které měly téct tenkrát, tečou dnes. Až když si člověk uvědomí, že je opravdu konec. Víte, první měsíc - dva vás na každém kroku doprovází pocit, že vám zazvoní telefon, a na druhém konci uslyšíte hlas. Že otevřete dveře a člověk, který vám chybí bude sedět na vaší posteli a číst si knížku. Až teprve později, když si připustíte, že se to nestane, dopadne na vás ta odporná tíha ticha a bezmoci. Po skoro třech měsících, mě rozbrečela jediná věta... Až teď vím, že takhle je to správně. Mamka dokončila svoje plány na víkend větou: "Docela ráda bych přijela domu v neděli večer ;)" a napila se kafe. Babička otočila hlavu směrem od nás a její poznámka mě poslala do kolen... "Víte co bych chtěla já? rátit se domu. Tak aby tam byl děda." (Přiznám se, že to sou dva dny, a teď jak jsem tu větu napsala, rozbrečela mě znova... A to jsem člověk, co nebrečí...).

Na závěr bych to shrnula asi tak, že minulost sama o sobě bolestivá není, ani vzpomínky, ani pocity. Vzpomínky a pocity tu byly celé tři měsíce, ale bylo mi to jedno. Bolestivý je jen moment, kdy si vše připustíte a přiznáte sami sobě, že to křeslo už bude navždycky prázdné...

Rainy Kate :)

Tak a je to tady... Né jenom, že končím 9. třídu, ale taky od základu měním život. Máma konečně odchází od otčíma, se kterým mám vztahy na nic už pár let. (Pár let... rozumějte 11...). S tím jde ruku v ruce i stěhování do většího města. Bomba! Můžu na školu, na kterou chci už od sedmé třídy, k Johnymu to budu mít půl hodinky pěšky... A přiznám se, že i přesto, že tady bydlím už přes 10 let, v Liberci, kam se stěhuju, znám mnohem víc lidí. Kdo si pamatuje na článek na téma týdne "MHD" ví, jak na tom ale jsem s orientačním smyslem :D Sice už jsem se za dobu chození s Johnym ve městě trošku zorientovala, ale pořád né dost xD Takže dobrodružství, novej otčím (snad né eště větší debil než je ten současnej ;) ), a konečně snad trošku LIFE :)

Dobře, neni to tak úplně pravda, ale momentálně se tak cejtim :)

Někdy je lepší mlčet a nechat si otázky pro sebe.

Přátelská rada?

Neptejte se přítele, který vám vypráví o své bývalé:"Spíš s ní?"

Protože ať odpoví cokoli...

Buď Ano - špatně,

nebo Ne - nevěříte mu.

Nebo věříte jemu, ale nevěříte jí, což je můj případ.

Polykejte nadávky a doma mlaťte pěstí do zdi. Buďte taktici. Jednou se vám to vrátí.

Joo....zima xD Stejně budu v létě brečet, že nemůžu nosit čepici :o) :D

(ehm...Johnyho mikina :D)

Fotky všech nedůležitých tu byly, tak taky fotka toho důležitýho, i když rozmazaná :)) (Mám nehorázně debilní foťák/telefon :D)

Song s úžasnym textem, úžasnou myšlenkou... ;) (Napsáno jako reakce na atmosféru po atentátu na Kennedyho)

Hello darkness, my old friend,
I've come to talk with you again,
Because a vision softly creeping,
Left its seeds while I was sleeping,
And the vision that was planted in my brain
Still remains
Within the sound of silence.

S Johnym jsme na tom jeli posledních pár dní prázdnin.

Jen tak pro zajímavost, na vytvoření klipu bylo k dispozici něco okolo 2 tisíc hodin oficiálních záběrů z Iráku, včetně radarových a letadlových snímků apod... Nakonec po hodinách a hodinách práce vzniklo tohle ;)